Dan Martinec

Absolvent Kybernetiky a robotiky, 2012
Dan Martinec

Má dobrodružství na poli kybernetiky začala již před více než 8 lety. Tehdy jsem jako čerstvý absolvent jednoho pražského gymnázia uměl vyjmenovat vlastnosti kdejakého alkaloidu, nakreslit detailní řez buňkou nebo i spočítat derivaci složené funkce, ale vůbec jsem nevěděl na jakou vysokou školu se vydat. Jako skalního fanouška science fiction mě vždy zajímali roboti a počítače, přestože jsem o elektronice ani programování moc nevěděl. Nakonec jsem se s mlhavou představou o tom, co je to vlastně kybernetika, přihlásil na FEL na program Kybernetika a robotika, specializace Systémy a řízení. Ukázalo se, že to byla velice šťastná volba. Nejen, že mě studium naučilo jak takového robota sestrojit a naprogramovat, ale dokonce i jak ho řídit. Přiznávám, že studium bylo náročné, ale bavilo mě. Zpětně musím uznat, že mix teoretických znalostí matematiky, fyziky, programování, elektroniky a dalších jiných, které škola poskytne, je dobře vyvážený a má svůj smysl.

Z mého pohledu je nejkrásnější na kybernetice prolínání hlubokých teoretických znalostí s praktickým reálným světem. Takto funguje i program KyR. Přednášky jsou velmi zajímavé, ale to nejúžasnější přichází při cvičení v laboratořích, kdy člověk vidí, že ten kus kódu skutečně něčím „hýbe“. A to se nemusí jednat pouze o ryze hmotnou věc jako robot, auto nebo letadlo, ale i více abstraktní jako například optimalizace výroby energie. Další velkou předností KyRu je možnost zapojit se již během studia do výzkumných týmů na některé z kateder. Právě práce na projektech člověka posouvá hodně dopředu. Já jsem měl to štěstí a dostal se do skupiny Zdeňka Huráka na Katedře řídicí techniky, kde jsem pracoval na projektu zabývajícím se efektivním řízením celé kolony vozidel na dálnici. Jelikož jsme si pochopitelně nemohli dovolit koupit skutečná auta, tak jsme použili autodráhová autíčka, která jsme osadili mikroprocesory a různými senzory. Člověk si na první pohled hrál s autodráhou, ale současně se naučil navrhnout hardware, naprogramovat procesor ale i pracovat s nejnovějšími vědeckými pracemi. Na závěr magisterského studia jsem se ve Švédsku plně automatizovanou kolonou aut dokonce i svezl.

Teorie okolo řízení kolon mě natolik uchvátila, že jsem se rozhodl odmítnout zajímavé nabídky firem a pokračovat na doktorském studiu u prof. Šebka. Doktorské studium vede člověka k mnohem větší tvůrčí a vědecké samostatnosti. Zároveň mu umožní prohloubit si získané znalosti jednak individuálním studiem, tak i cvičením předmětů pro nižší ročníky. Nedílnou součástí doktorátu je prezentování výzkumu na zahraničních konferencích, na kterých doktorand potkává spoustu svých vrstevníků řešících podobné problémy. Příjemným bonusem je, že konference se obvykle konají na krásných a zajímavých místech. Já sám jsem měl možnost navštívit tak exotická místa jako Havaj nebo Kapské Město.

V současné chvíli podávám dizertaci a nastupuji do firmy Porsche Engineering. Musím si pochválit, že uplatnění s kybernetickým „backgroundem“ snad ani nemůže být lepší. V podstatě si člověk může vybírat mezi tím, co ho baví nejvíce. Já jsem nakonec váhal mezi mechatronikou v Porsche a vývojem autopilotů pro malá letadla v brněnském Honeywellu, na kterém jsem spolupracoval již během doktorátu.

Na závěr bych rád všem budoucím studentům popřál šťastnou volbu vysoké školy a jejího programu a dovolil si odcitovat velice pravdivý výrok Richarda Feynmana: „I don't know anything, but I do know that everything is interesting if you go into it deeply enough.“

Dan Martinec