Vědci simulovali známý psychologický experiment, při kterém leží dítě v postýlce a jedna z jeho končetin je propojena se zavěšenou hračkou. Místo miminka ale do „postýlky“ uložili robota se zjednodušeným umělým mozkem, který neměl žádné předchozí informace o svém těle ani okolí. Úspěšnou studii, která propojuje umělou inteligenci s vývojovou psychologií a neurovědou, nyní publikoval prestižní časopis Science Robotics.
Moment překvapení jako motor raného učení
Výzkum přináší zcela nový pohled na mechanismy raného učení a nabourává dosavadní zažité předpoklady. Desítky let se v psychologii věřilo, že jakmile dítě pochopí spojitost mezi sebou a hračkou, začne připojenou končetinou jednoduše hýbat více. Robotický model ale ukázal, že kognitivní proces je složitější. Ve skutečnosti je hlavním motorem učení zvídavost a „překvapení“ – pokud se stane něco nečekaného, motivuje to mozek k dalšímu zkoumání. Robot v experimentu někdy hýbal rukou méně, ale za to velmi specificky, aby vyvolal požadovaný efekt. Pouhé množství pohybu tak nemusí být dostatečným ukazatelem pochopení.
Tento přístup, známý jako vývojová robotika, otevírá vědcům nové možnosti. Humanoidní robot zde neslouží jako stroj plnící konkrétní úkoly, ale jako fyzický model, na kterém lze (na rozdíl od lidského mozku) libovolně testovat zapínání a vypínání jednotlivých kognitivních mechanismů. Získané poznatky navíc v budoucnu pomohou při navrhování nové generace robotů, kteří se budou umět učit adaptovat na své prostředí stejně přirozeně jako my.