Dan Martinec: Reálná praxe má na KYR přednost před simulací

Studijní program Kybernetika a robotika absolvoval v roce 2012, jeho závěrečná práce měla název Distribuované řízení kolony závodních autodráhových autíček.

Vzpomínáte si, jaký byl váš první kontakt s robotem v dětství?

Musím přiznat, že mě spíš zajímaly počítače a matematika. Pokud si správně vzpomínám, s robotem jsem se v dětství snad ani nesetkal. Tehdy ještě nebyli tak rozšíření jako teď, asi už jsem příliš starý :-D . Poprvé to bylo snad až na vysoké škole.

 

Proč jste si pro studium vybrali právě program Kybernetika a robotika?

Pamatuji si, že tehdy jsem vybíral poměrně naslepo. Jako v každém životním rozhodnutí, i zde má člověk pouze neúplné informace. Podle skladby jednotlivých předmětů, prohlídky jednotlivých laboratoří, a především podle intuice jsem si nakonec zvolil tento program a nelituji toho. Zpětně musím říct, že na kybernetice se mi především líbilo úzké propojení skutečného světa a poněkud abstraktní matematiky. Vidět, že z té elegantní matematiky teoreticky vycházejí předpoklady, které se ve skutečném světě potvrdí. To bylo opravdu kouzelné.

 

Jakou pracovní zkušenost považujete za klíčovou a proč?

Tady nedokážu vybrat tu jednu nejdůležitější. Zpětně to vnímám tak, že každá pracovní zkušenost byla velmi důležitá a každá z jiného důvodu. Pokud bych to měl zobecnit, při každé pracovní zkušenosti pro mě bylo klíčové, abych se neustále učil nové věci, případně se zdokonaloval ve stávajících. K tomu jsou důležité jak pracovní kolektiv, tak i pracovní náplň.

 

Jaké jsou podle vás hlavní výhody studia na katedře řídicí techniky?

Řekl bych, že studium na této katedře má dvě velké výhody. Zaprvé dobře vyvážená kombinace výuky software (algoritmizace), matematiky a hardwaru a zadruhé možnost teoretické poznatky si vyzkoušet ve skutečném světě a ne "pouze" v simulaci. Musím ale současně říct, že teď už jsem se od oboru řídicí technika vzdálil natolik, že už se nejspíš nedá říct, že bych stále pracoval v oboru, který jsem studoval.

 

Vzpomínáte na některý studentský projekt? Čeho se týkal?

Studentský projekt, který se se mnou "táhnul" celé studium, byl tzv. platooning. Teoreticky a prakticky jsme zjišťovali, jaký vliv mají jednotlivé řídicí algoritmy na jízdu v koloně vozidel. Na tomto projektu se myslím přesně ukazuje krása řídicí techniky. Člověk se zde naučil hodně od návrhu elektroniky, programování procesoru přes návrh řídicích algoritmů až po taje krásné komplexní matematiky.

Z mého pohledu je nejkrásnější na kybernetice prolínání hlubokých teoretických znalostí s praktickým reálným světem. Takto funguje i program KyR. Přednášky jsou velmi zajímavé, ale to nejúžasnější přichází při cvičení v laboratořích, kdy člověk vidí, že ten kus kódu skutečně něčím „hýbe“. A to se nemusí jednat pouze o ryze hmotnou věc jako robot, auto nebo letadlo, ale i více abstraktní jako například optimalizace výroby energie. Další velkou předností KyRu je možnost zapojit se již během studia do výzkumných týmů na některé z kateder. Právě práce na projektech člověka posouvá hodně dopředu. Já jsem měl to štěstí a dostal se do skupiny Zdeňka Huráka na Katedře řídicí techniky, kde jsem pracoval na projektu zabývajícím se efektivním řízením celé kolony vozidel na dálnici. Jelikož jsme si pochopitelně nemohli dovolit koupit skutečná auta, tak jsme použili autodráhová autíčka, která jsme osadili mikroprocesory a různými senzory. Člověk si na první pohled hrál s autodráhou, ale současně se naučil navrhnout hardware, naprogramovat procesor ale i pracovat s nejnovějšími vědeckými pracemi. Na závěr magisterského studia jsem se ve Švédsku plně automatizovanou kolonou aut dokonce i svezl.

Teorie okolo řízení kolon mě natolik uchvátila, že jsem se rozhodl odmítnout zajímavé nabídky firem a pokračovat na doktorském studiu u prof. Šebka. Doktorské studium vede člověka k mnohem větší tvůrčí a vědecké samostatnosti. Zároveň mu umožní prohloubit si získané znalosti jednak individuálním studiem, tak i cvičením předmětů pro nižší ročníky. Nedílnou součástí doktorátu je prezentování výzkumu na zahraničních konferencích, na kterých doktorand potkává spoustu svých vrstevníků řešících podobné problémy. Příjemným bonusem je, že konference se obvykle konají na krásných a zajímavých místech. Já sám jsem měl možnost navštívit tak exotická místa jako Havaj nebo Kapské Město.

V současné chvíli podávám dizertaci a nastupuji do firmy Porsche Engineering. Musím si pochválit, že uplatnění s kybernetickým „backgroundem“ snad ani nemůže být lepší. V podstatě si člověk může vybírat mezi tím, co ho baví nejvíce. Já jsem nakonec váhal mezi mechatronikou v Porsche a vývojem autopilotů pro malá letadla v brněnském Honeywellu, na kterém jsem spolupracoval již během doktorátu.

Na závěr bych rád všem budoucím studentům popřál šťastnou volbu vysoké školy a jejího programu a dovolil si odcitovat velice pravdivý výrok Richarda Feynmana: „I don't know anything, but I do know that everything is interesting if you go into it deeply enough.“